Říká se, že trpělivost růže přináší. Ve Fantazilandii však začínám mít podezření, že místo růží přináší především šedivé vlasy, nervové zhroucení a nekonečné množství příležitostí k procvičování hlubokého dýchání. 😅

Poslední dny byly totiž takovou horskou dráhou emocí, že by se za ni nemusel stydět ani ten nejzlobivější příšerkový šotek!

Po dlouhých měsících čekání konečně dorazila poslední chybějící komponenta deskové hry Zrození příšerek – traye neboli fixační vložky do krabic!

To měl být ten slavnostní okamžik. Chvíle, kdy si konečně řeknu: „Máme všechno! Teď už jen zkompletovat a příšerky mohou vyrazit do světa!“

Jenže… Fantazilandie má zjevně vlastní představu o tom, co znamená šťastný konec.

A než se k němu dostaneme, musím vám vyprávět jeden příběh. Příběh o nekonečném čekání, cestování přes celou republiku, neposlušných kartičkách a dvou telefonátech, které nakonec zachránily situaci.

Příběh jednoho traye aneb Od dubna do října

Aby bylo jasné, proč mě poslední dodávka tolik potrápila, musíme se vrátit až do dubna.

Tehdy proběhla první schůzka s výrobcem fixačních vložek. Všechno vypadalo naprosto bezproblémově.

Věděla jsem, že krabice bude zaplněná téměř do posledního milimetru, a tak jsem se hned na začátku výslovně ptala, jaké jsou minimální rozměry jednotlivých prostorů, které dokážou technologicky vyrobit.

Chtěla jsem mít jistotu, že je můj návrh skutečně proveditelný.

Žádný problém!

Ani termín nevypadal dramaticky. Podle tehdejších informací měl být i ten nejpesimističtější scénář konec července.

Jenže červenec přišel… a odešel.

Na jeho konci jsem už musela dát ultimátum, že chci konečně vidět alespoň nějakou odvedenou práci. V tu chvíli se totiž ukázalo, že na návrhu ještě ani nezačali pracovat!

A světe div se! Když se konečně začalo něco dít, konstruktér měl návrh nakreslený za jediné dopoledne.

Od té doby se celý příběh nesl především ve znamení čekání a opakovaných vysvětlení. Jednou byl nedostupný konstruktér, podruhé nebyl čas a postupně přibyla i složitost celého řešení.

Jenže právě na proveditelnost a technologická omezení jsem se přece ptala hned na začátku!

Zářijová výprava za „veledůležitou“ schůzkou

A teď přichází kapitola, na kterou bych nejraději zapomněla.

Ve druhé polovině září jsem byla na dovolené. Po měsících práce na příšerkách jsem si konečně dopřála trochu cestování a odpočinku.

Jenže ani mimo Evropskou unii mě příšerkové starosti neopustily.

Z výrobní firmy mě začali urgentně kontaktovat, že se mnou nutně potřebují něco osobně probrat ohledně fixační vložky.

Vysvětlovala jsem, že jsem právě mimo EU, a tudíž se nemohu dostavit. Jakmile se vrátím, samozřejmě se domluvíme.

A tak se také stalo.

Po návratu z dovolené, kdy jsem strávila dva dny v kuse na cestě autem, jsem hned následující den znovu sedla za volant a vyrazila na avizovanou velmi důležitou schůzku.

Přes celou republiku!

Unavená po dlouhé cestě, ale s nadějí, že konečně společně doladíme poslední detaily a výroba se posune do finále.

A víte, co bylo předmětem té neodkladné schůzky?

Ukázali mi vyrobený vzorek vložky.

Takový, do kterého přibližně 90 % komponent vůbec nesedělo.

A oznámili mi, že se to bude muset předělat.

To bylo všechno.

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi snad vyrostou rohy. A to přitom nejsem žádná rohatá příšerka! 😤

Přiznávám, že jsem měla chuť vyletět z kůže. Ale zachovala jsem klid. Nechtěla jsem být nepříjemná ani na nikoho útočit.

Jenže čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím méně jsem celé situaci rozuměla.

Proč bylo nutné čekat na můj osobní příjezd, abych viděla něco, co evidentně nefunguje?

Vždyť právě tohle si přece mohl výrobce ověřit sám!

Místo toho, aby se nevyhovující vzorek rovnou přepracoval a následně mi byl předložen funkční návrh k finálnímu odsouhlasení, jsme všichni ztratili další čas.

Já cestováním přes celou republiku. Oni čekáním na můj návrat z dovolené. A celý projekt dalším zbytečným zdržením.

Přitom právě na téhle schůzce jsme mohli společně doladit poslední drobnosti a posunout se k výrobě.

To by dávalo smysl.

Když šotkové přeskočí kontrolní stanoviště

Čas neúprosně běžel a blížil se konec října. Vedle dokončování deskové hry už totiž připravuji také naše příšerkové stezky, které začínají 28. října.

A těch příprav rozhodně není málo!

Proto jsem nakonec stanovila poslední termín, do kterého musí být vložky hotové.

A ony skutečně dorazily!

Ve čtvrtek 22. října mi konečně přivezli dlouho očekávanou poslední komponentu.

Jenže místo domluveného finálního vzorku k odsouhlasení mi rovnou přivezli hotový výrobek.

Bez poslední kontroly z mé strany.

Bez možnosti předem ověřit, jestli do sebe všechno skutečně zapadá.

S maminkou jsme se pustily do stěhování krabic, které už se do vyhrazeného pokoje dávno nevešly. Postupně jsme tak začaly zabírat další a další části bytu.

Když bylo konečně přestěhováno, s nadšením jsem vytáhla všechny potřebné komponenty, připravila krabici a pustila se do tolik očekávané první kompletace.

A pak přišel okamžik, kdy mi úsměv z tváře zmizel rychleji než Niseny po nepovedeném souboji.

Komponenty do fixační vložky nepasovaly!

Zkoušela jsem je přeskládat, různě kombinovat, otáčet… a pořád nic.

Tedy alespoň jsem byla přesvědčená, že jsem vyzkoušela všechny možnosti.

V tu chvíli jsem ovšem ještě netušila, jak moc důležitá tahle drobnost bude. 🙈

Po všech těch měsících čekání, urgencích a zbytečném cestování jsem byla opravdu zoufalá.

Měla jsem pocit, že už snad není možné, aby se něco podařilo napoprvé.

A aby toho nebylo málo… další šotci řádili v tiskárně!

Možná si říkáte, že jedna taková katastrofa na týden úplně stačí.

Tak to jste ale ještě nepoznali Fantazilandii! 😅

Ve středu jsem si totiž z tiskárny vyzvedla také krásný papírový přebal na herní krabici. Další dílek, který měl celou hru vizuálně dokončit.

Ve čtvrtek ráno jsem ho konečně vyzkoušela nasadit na krabici.

A hádejte co?

Přebal je vytištěný obráceně, takže na krabici správně nesedí!

Když jsem na problém upozornila, dozvěděla jsem se, že se to tak údajně dělá běžně, protože se přebaly při výrobě obracejí.

Jenže já nejsem odborník na polygrafickou výrobu. Dodávám podklady a očekávám, že mi výrobce případné technologické úpravy vysvětlí nebo pošle finální podobu před tiskem ke schválení.

To se bohužel nestalo.

A když se pracovník příliš neměl k nápravě, moje zoufalství ještě vzrostlo.

Takže si to shrňme.

Poslední komponenta po měsících čekání konečně dorazila, ale zdálo se, že do ní nic nepasuje.

Přebal byl vytištěný obráceně.

Byt byl plný krabic.

A já už měla nervy napnuté víc než struny na magickém nástroji nějaké velmi rozčilené příšerky.

A pak přišel telefonát, který všechno změnil…

Vraťme se ale k našemu nešťastnému trayi.

Po prvotním rozčilení následoval dlouhý telefonát s pánem z výrobní firmy. Probírali jsme, proč mi komponenty do vložky nepasují a jak bychom celou situaci mohli vyřešit.

A pak zazněla zdánlivě obyčejná rada:

„Zkuste jiný tray.“

A tak jsem šla znovu zkoušet.

Přeskládat kartičky, jinak je uspořádat, vyzkoušet další kombinaci…

A najednou…

ONO TO SEDÍ!!! 😍🎉

Ano, čtete správně.

Po všech těch nervech, zoufalství a představách, jak budu řešit další nepovedenou výrobu, jsem zjistila, že komponenty do vložky skutečně pasují!

Jen jsem je předtím neměla správně uspořádané.

A přitom jsem byla naprosto přesvědčená, že jsem vyzkoušela úplně všechny možnosti.

No… evidentně ne. 🙈

V tu chvíli se ve mně vystřídala snad úplně celá paleta emocí. Nejdřív nevěřícnost, potom obrovská úleva, radost a nakonec i trochu pobavení nad sebou samotnou.

Takže tentokrát musím příšerkovým šotkům přiznat, že jsem jim křivdila. Finální vložka funguje!

A děkuji i pánovi z výrobní firmy, protože právě díky našemu telefonátu a jeho podnětu jsem nakonec přišla na správné řešení.

Po všech těch předchozích komplikacích jsem zkrátka automaticky očekávala další problém.

A on tam nakonec nebyl!

To ovšem nic nemění na tom, že cesta k finálnímu výrobku byla mnohem delší a náročnější, než měla být.

Ale v tu chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce.

A když už se začnou dít zázraky… tak pořádně! ✨

Pamatujete na ten obráceně vytištěný přebal?

Tak i tady se nakonec objevil šťastný konec!

Rozhodla jsem se zavolat přímo majiteli tiskárny, kterého osobně znám. Chtěla jsem mu celou situaci vysvětlit a společně najít nějaké rozumné řešení.

Jenže víte, co mi řekl?

On už o všem věděl! A dokonce už svým lidem zadal, aby přebaly vytiskli znovu a správně! ❤️

Ani jsem nemusela nic složitě vysvětlovat nebo se dohadovat. Problém už se řešil.

Po všech těch měsících, kdy jsem měla pocit, že o každý posun musím bojovat, to pro mě byla neskutečně příjemná změna.

A především připomínka, že stále existují lidé, kteří se k problému postaví čelem a jednoduše ho vyřeší.

Během jediného dne se tak vyřešily oba problémy, které mě ještě před chvílí přiváděly k zoufalství!

Takový příšerkový šťastný den jsem už opravdu potřebovala. 💜

Příšerky obsadily celý byt. A to doslova!

Mohlo by se zdát, že tady náš příběh končí.

Poslední komponenta dorazila, všechno pasuje, přebaly se přetisknou a já si konečně mohu dát nohy nahoru.

HA HA HA!

Tak to by byla opravdu krásná pohádka! 😁

Ve skutečnosti totiž právě začala další, možná ještě náročnější etapa.

KOMPLETACE!

A jestli si představujete romantické skládání krásné deskové hry při šálku čaje a příjemné hudbě, dovolte mi vás vyvést z omylu.

Mamčin byt se totiž proměnil v regulérní příšerkovou továrnu!

Krabice, herní pole, kartičky, figurky, fixační vložky a další komponenty jsou úplně všude.

Ložnice? Obsazena!

Obývací pokoj? Obsazen!

Dětský pokoj? Obsazen!

Chodba? Také obsazena!

Kdyby se někdo podíval dovnitř, nejspíš by si pomyslel, že nás přepadla mimořádně organizovaná skupina příšerek a rozhodla se tu založit vlastní logistické centrum. 😅

A aby toho nebylo málo, každý večer musím všechno zase uklidit a uvolnit prostor, aby si mamčin přítel mohl v klidu a pohodlí sednout k televizi.

Takže ráno rozložit výrobu, celý den kompletovat a večer zase uklidit.

A další den znovu!

Začínám mít podezření, že kromě deskové hry bych mohla rovnou vydat i příručku Jak provozovat výrobní závod v obýváku a nezbláznit se. 🙈

Bambulín jede naplno a moje prsty vyhlašují stávku

Můj pracovní režim teď vypadá asi takto:

Brzy ráno vstanu a pustím se do kompletace.

Skládám, třídím, počítám, kontroluji a ukládám jednotlivé komponenty na jejich místa.

Mezitím připravuji další tisky pro Bambulína, aby ani naše 3D tiskárna nezahálela.

Zatímco on poslušně vyrábí další příšerkové komponenty, já pokračuji v ruční práci.

A pořád dokola.

Od brzkého rána až do pozdního večera.

Je to neskutečná fuška!

Zvlášť vymačkávání herních polí z kartonu je kapitola sama pro sebe. Moje prsty už zdobí drobné ranky a pořezání od kartonových hran.

Kdyby existovala soutěž o největší počet drobných zranění při výrobě deskové hry, myslím, že bych měla docela slušnou šanci na medaili. 🏅😅

A přitom právě tyhle drobné, na první pohled nenápadné úkony spolknou ohromné množství času.

Každá kartička musí být na svém místě. Každá figurka musí mít svůj prostor. Každá hra musí obsahovat všechno, co má.

A když dokončím jednu část práce, už na mě čeká další.

A aby to nebylo příliš jednoduché… přišla i nemoc

Samozřejmě by to nebyla správná příšerková výprava, kdyby se v tu nejméně vhodnou chvíli neobjevila další překážka.

Od úterního rána totiž bojuji s nemocí, která se mě drží jako přilepená a ne a ne ustoupit.

Bolest hlavy, svalů, únava… a do toho hromady komponent čekajících na kompletaci.

Moje tělo by si nejraději zalezlo pod peřinu, ale příšerky mají zřejmě jiný názor.

A tak se snažím pokračovat, jak jen to jde.

Někdy mám pocit, že už opravdu nemůžu. Že si potřebuji alespoň na chvíli odpočinout, vypnout hlavu a neřešit, co všechno ještě zbývá.

Jenže pak se podívám na všechny ty krabice, figurky a barevné komponenty a připomenu si, proč to celé dělám.

Protože tenhle svět jsem si kdysi jen představovala.

A teď ho mám před sebou.

Skutečný. Hmatatelný. Barevný.

A pomalu ho skládám do jednotlivých krabic, aby mohl začít dělat radost i někomu dalšímu. 💜

Za jednou krabicí se skrývá mnohem víc, než se zdá

Když si člověk koupí deskovou hru, většinou vidí krásnou krabici, figurky, kartičky a herní plán.

Ale za každou takovou krabicí se může skrývat příběh, který by vydal na samostatnou knihu.

V mém případě určitě!

Od prvních nápadů, navrhování a testování hry, přes výrobu herního pole, stěhování palet krabic, polystyrenovou vánici, nekonečné ladění komponent až po tisíce hodin 3D tisku s Bambulínem a Mambulínem.

A teď k tomu přibylo i stěhování příšerek po celém bytě, pořezané prsty a noční úklid výrobní linky před televizním vysíláním. 😁

Někdy si říkám, že jsem si při vymýšlení Fantazilandie měla vytvořit ještě jednu speciální příšerku.

Takovou, která by měla osm rukou, nikdy nebyla unavená a dokázala by současně kompletovat krabice, obsluhovat tiskárnu, uklízet a vařit čaj.

Taková by se mi teď opravdu hodila!

Konec dobrý, všechno příšerkové! 💜

A víte, co je na celém tomhle příběhu nejkrásnější?

Že navzdory všem komplikacím, zklamáním a okamžikům, kdy jsem měla chuť se vším praštit, se věci nakonec opravdu posouvají kupředu.

Poslední komponenta je konečně doma.

Fixační vložky fungují.

Přebaly se opraví.

A já už ze všech sil kompletuji první hry.

Neříkám, že je všechno hotové. Do cíle ještě kus cesty zbývá a práce je přede mnou pořád obrovská.

Ale po dlouhé době mám konečně pocit, že už se nevěnuji jen řešení problémů, čekání a urgencím.

Konečně skutečně skládám Zrození příšerek dohromady!

A přestože jsem unavená, nemocná, mám pořezané prsty a doma se téměř nedá projít bez zakopnutí o nějakou krabici, mám z toho obrovskou radost.

Protože každá dokončená hra znamená, že jsme zase o krůček blíž chvíli, kdy příšerky vyrazí za vámi.

Možná právě v tom spočívá největší kouzlo Fantazilandie.

Že i když cesta není vždycky jednoduchá, za každým rohem může čekat malé překvapení, nečekaná pomoc nebo šťastné rozuzlení.

A někdy stačí jen správně přeskládat kartičky. Doslova i obrazně. 😊

Tak mi, prosím, držte palce, ať mi síly vydrží, nemoc konečně ustoupí a příšerkové krabice začnou rychle přibývat!

A pokud si jednou otevřete svou krabici Zrození příšerek, vzpomeňte si, že každá její součást prošla nejen výrobou, ale také mýma rukama.

A že je v ní kromě figurek, kartiček a herního plánu schovaný ještě jeden neviditelný dílek.

Obrovský kus mého srdce. 💜

S láskou z příšerkové továrny,

Eva, stvořitelka Fantazilandie ✨